DARKNETGoogle a spol. znají pouze jednu část internetu. Existují totiž informace skryté v hlubinách webu – v darknetu. Tento obrovský „paralelní informační vesmír“ však neslouží jen k provozování nezákonných činností.¨
Pro téměř každého internetového uživatele surfujícího po internetu jsou vyhledávače bránou do internetu: uživatelé obvykle klikají na to, co se objeví v seznamu výsledků. A většinou jde o odkazy na prvních stránkách seznamu. Ale i v případě, že by si surfař dal tu práci a proklikal se všemi výsledky, viděl by bohužel jen část toho, co internet opravdu nabízí – Google a spol. totiž nejsou vševědoucí. Je totiž docela snadné skrýt před vyhledávači online obsah.
Této situace využívají provozovatelé tzv. darknetů. Myšlenka, která stojí v pozadí online darknetů, je podobná konceptu tajných spolků a utajených organizací, jež existují v reálném světě, původně ale nemá nic společného s nelegálními aktivitami.
Příklad: Účastnit se tajné schůzky je dovoleno pouze tomu, kdo se osobně zná alespoň s jedním členem organizace.
Tyto schůzky se konají na více či méně veřejně přístupných místech, ale jen ti zasvěcení přesně vědí, kde a kdy. V případě internetu to znamená, že darknety využívají stejné technologie jako všechny ostatní internetové služby – webové stránky, e-mail, sdílení souborů – a že jsou v zásadě přístupné každému, za předpokladu, že dotyčný používá správný software a ví, koho a co chce vyhledat.
Darknety fungují od té doby, co státní zástupci začali bedlivě sledovat stránky na sdílení souborů a stopovali nejaktivnější účastníky. Sdíleči souborů začali hledat způsoby, jak svou činnost vykonávat, aniž by byli vyrušováni a omezováni svými pronásledovateli. A tak vytvořili skrytý protějšek veřejně přístupných peer-to-peer (P2P) platforem, jako je Napster, eDonkey a BitTorrent. Centrální servery většiny P2P sítí zajišťují, že všichni uživatelé si mohou vyměňovat MP3 soubory, videa a obrázky, aniž by se „museli starat“ o autorská práva či jiné „právní detaily“.
Výměna zpráv a chatování s přáteli
Nově vytvořené skryté sítě na internetu jsou označovány zkratkou F2F (friend-to-friend) a vychází z principu populárních sítí P2P. Na rozdíl od nich ale F2F sítě nemají servery a jejich členové nemohou vyměňovat F2F soubory s jen tak nějakými uživateli. Člen (uživatel) může navázat kontakt se svými přáteli pouze tehdy, zná-li jejich IP adresu a má-li jejich digitální vizitku. Cizím lidem je do těchto výměnných operací přístup znemožněn. Jedním z nejznámějších vedlejších produktů budování F2F sítí je Freenet (pozor – nezaměňovat s lokálními poskytovateli internetu s podobnými názvy). Přestože software Freenetu používá současnou infrastrukturu internetu, jako jsou poskytovatelé a jejich obecně užívaný přístup k síti, snaží se sám co nejvíce izolovat od klasického webu. Avšak Freenet nepoužívá jen metody „darknetu“, jako je například výměna informací mezi jednotlivci, ale zahrnuje i množství jiných sítí a v rámci těchto sítí lze nalézt konvenční webové stránky (tzv. freesites). Také obsahuje diskusní fóra a e-mailový systém, který je od webu izolován.